Válečné vzpomínky Stanislava Dronga (Hutník 30.9.2009)

30. září 2009, 11:20
HRÁDEK - Desátého září oslavil válečný veterán Stanislav Drong své devadesátiny. Díky kronikáři obce Petru Majerovi, který pana Dronga navštívil, aby zaznamenal jeho vzpomínky na časy dávno minulé, můžeme pár střípků ze života pana Dronga přinést i vám, čtenářům.

 

Stanislav Drong se naro­dil 10. září 1919 v Hrádku ve Slezsku. Tam také nav­štěvoval polskou obecnou školu a pokračoval na měšťance v Bystřici. Po je­jím absolvování se vyučil malířem natěračem a až do roku 1940 byl zaměstnán u soukromníka v Třinci. Když jeho rodiče přijali tzv. Volksliste, nesl to vel­mi těžce: „Tehdy mi ma­minka říkala, že byla na sepisování národností a že jsme teď Slezané. Já ji na to odpověděl, že znám ná­rodnost českou, polskou, německou, ale nevím, co to je národnost slezská! Vzpomínám si, že jsem chtěl tehdy dokonce zajít na německý úřad a národ­nost slezskou si nechat změnit. Jenže v práci mi kamarádi řekli, ať to nedě­lám, že jeden jejich známý to udělal a skončil v koncentračním táboře. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to je koncentrák, ale poslechl jsem je," říká Stanislav Drong.

 

Následoval povolávací rozkaz do německé armá­dy. Zde prodělal krátký výcvik a byl odvelen nejprve do Francie a krátce na to na ruskou frontu. Ne­smířil se s tím, že musí bo­jovat ve wehrmachtu a společně se svými bratranci si řekli, že při první příleži­tosti zběhnou. Uvědomo­val si, že to nebude jedno­duché a také skutečnost, že kdyby ho Němci chytili, živý nezůstane. Společně s dalšími vojáky se přesto k dezerci připravoval a hledal nejvhodnější oka­mžik. Ten nastal ve chvíli, kdy Němci ustupovali po boji u Charkova. „Ve vzniklém zmatku jsem si říkal - teď mám možnost utéci," vzpomíná Stanislav Drong. Položil jsem na zem bednu s kulometnými náboji, na kterou jsem si sedl a čekal na vhodnou chvíli. Setmělo se. Věděl jsem, že sovětští vojáci jsou v zákopech na nedale­kém kopci. Vyšel jsem na volné prostranství, zahodil pušku, náboje dokonce i plynovou masku a šel jsem směrem k zákopům. Nic nebylo slyšet, všude ticho. Mrazivé ticho. Byl jsem nervózní, ale postu­poval jsem dále. Vtom jsem uviděl okop a v něm čtyři minomety 120 mm a vedle nich chodil stráž­ný. Jak se naše oči střetly, oba jsme se vyděsili. Za­volal jsem: Slušaj, idu ku vam. Jenže sovětský vo­ják, když uviděl německou uniformu, tak začal křičet -Němci! Němci!… Ukázal jsem mu, že nemám zbraň a že nejsem Němec, ale Čechoslovák. Pochopil to, zábrany spadly a já jsem si opravdu vydechl. Vysvět­lil jsem mu, že chci do za­jetí, že chci bojovat proti fašistům. Nalil mi sklenič­ku vodky, a tak jsem se ocitl v zajetí. Víte, po tolika letech přemýšlím, zda to byla odvaha anebo krok do náruče smrti. Kdo v ta­kové situaci nebyl, jen těž­ko si to představí."

 

Stanislav Drong se pak přihlásil do 1. českoslo­venského armádního sbo­ru, kterému velel podplukovník Ludvík Svoboda. Byl zařazen na funkci spojaře a prošel s jednot­kou bojovou cestu až na československé hranice, na Duklu. „Zde se rozpou­taly urputné boje, které si málokdo dokáže představit," vzpomíná Stanislav Drong. „Němci byli velmi dobře opevněni a bránili každý kousek území. Vzpomínám zvláště na boje o kótu 534, přezdíva­nou později jako kóta smrti. Zde jsem byl zařa­zen k minometné rotě. Němci vedli dělostřelec­kou a minometnou palbu a jeden z dělostřeleckých granátů se roztříštil na stromě přímo nad námi. Střepina mě zasáhla do boku a zůstal jsem zraněn ležet z krvácející ranou v zákopu. Nemohl jsem se pohnout, jen jsem posunul nabitou pušku ke své hla­vě, abych ji mohl použít, kdyby mě objevili Něm­ci."

 

Stanislava Dronga odne­sli na obvaziště a byl s těž­kým zraněním přesunut do nemocnice ve Lvově. Léčil se 4 měsíce a pak se znovu účastnil osvobozování našeho území, až do konce války.

 

Po válce zůstal ještě je­den rok v armádě. Účastnil se tzv. vyčišťovacích bojů proti zbytku ozbrojených skupin na našem území a sloužil také krátce u Hradní stráže. Domů, do Hrádku ve Slezsku, se vrá­til v březnu 1946. Oženil se a s manželkou Aloisií Szkanderovou měli syna a dceru. Nastoupil do elektrikářské dílny v Třinec­kých železárnách, kde pra­coval až do odchodu do důchodu v roce 1977.

 

„Co bych chtěl vzkázat mladé generaci? Myslím si, zeje velká škoda, že by­la zrušena vojenská služ­ba, stačil by úplně jeden rok, ale byla by potřeba. Dnešní armáda je podle mě založena mnohem víc na penězích, než na pocitu odpovědnosti jít v případě potřeby bránit tuto zemi. A to je škoda."

 

Petr Majer