Prsten

2. června 2015, 15:36
Jeden student přišel za moudrým učitelem s problémem. „Cítím se jako bezvýznamný člověk...

       Jeden student přišel za moudrým učitelem s problémem. „Cítím se jako bezvýznamný člověk, nemám síly reagovat. Říkají o mně, že jsem k ničemu, že nic neudělám dobře, že jsem hlupák. Co můžu udělat, abych byl lepší? Jak to udělat, aby si mě ostatní víc vážili?“
       Moudrý muž se něj ani nepodíval a odpověděl: „Lituji, chlapče, ale teď ti nemůžu pomoci. Musím nejdřív rozřešit jeden problém. Snad později…“
       Odmlčel se a dodal: „Jestli mi pomůžeš, budu moci najít řešení svého problému rychleji a pak snad bude možné, abych ti pomohl vyřešit ten tvůj.“
       „Jistě!“ zakoktal mladík a opět pocítil zahanbení.
       Učitel si z malíčku stáhl prsten a podal ho mladíkovi.
       „Nasedni na koně a jeď na tržiště. Musíš prodat tenhle prsten, protože je nutné, abych zaplatil dluh. Potřebuji dostat za prsten co možná nejvíc. Nesmíš přijmout méně než zlaťák. Jeď a vrať se se zlaťákem co nejrychleji!“
       Mladík vzal prsten a odjel.
       Jakmile dorazil na tržiště, začal nabízet prsten obchodníkům. Ti si ho prohlíželi, projevovali určitý zájem, ale jen do té doby, než mladík pověděl, kolik za prsten žádá.
       Když se zmínil, že za prsten chce zlaťák, někteří se smáli, jiní odešli, aniž se na něj podívali. Jen jeden stařec byl dostatečně slušný a mladíkovi vysvětlil, že zlaťák za tenhle prsten je příliš mnoho.
       Mladík neúspěšně nabídl šperk všem, kdo prošli tržištěm. Zdrcený tím, že nemá zlaťák, aby prsten koupil sám. Zbavil by tak učitele starosti a mohl současně od něj dostat radu.
       Vstoupil do domu a řekl: „Moudrý učiteli, je mi to hrozně líto, ale nebylo možné prodat prsten za cenu, kterou jste žádal. Možná bych byl za něj dostal dva nebo tři stříbrňáky, není přece možné klamat a žádat na někom za prsten takovou cenu.“
       „To co jsi řekl, je důležité, chlapče,“ odpověděl učitel s úsměvem.
       „Musíme nejdřív znát přesnou cenu prstenu. Vezmi si ještě jednou koně a jeď za klenotníkem. Zeptej se ho, za kolik je možné ten prsten prodat. Nezáleží vůbec na tom, jak ho ohodnotí. Neprodávej ho. Přines ho zpět.“
       Mladík odjel ke klenotníkovi a požádal ho, aby prsten ocenil. Klenotník prsten dlouze prohlížel, potěžkával a nakonec se nechal slyšet: „Řekni svému učiteli, že jestli to chce prodat hned, nemůžu mu dát víc než padesát zlaťáků.“
       „Padesát zlaťáků?“ vykřikl mladík.
       „Ano,“ přisvědčil klenotník, „kdybys přijel jindy, mohl bych ti nabídnout šedesát zlaťáků, ale jestli s prodejem spěcháš…“
       Mladík spěchal celý rozčilený do učitelova domu, aby mu pověděl, jak uspěl.
       „Sedni si,“ pobídl ho učitel, a když vyslechl všechno, co mu mladík vyprávěl, klidně promluvil: „Ty jsi jako ten prsten – vzácný a jedinečný šperk. Ocení tě jen ten, kdo je zkušený. Myslel jsi snad, že tvou skutečnou hodnot je schopen rozeznat kterýkoli člověk?“
       To řekl a opět si navlékl prsten na prst.
       Všichni jsme jako ten prsten. Jsme jedineční a vzácní, ale procházíme nejrůznějšími tržišti života a předpokládáme, že nezkušení lidé nás ocení. Jen Bůh, vznešený Stvořitel každého jedinečného mistrovského díla, zná naši pravou cenu. A tak nemůžeme uznat nízké hodnocení nikým, kdo je menší.

z knížky Ptačí zpěv pro duši, od Bruna Ferrera