Osmašedesát let žijí na kopci (Horizont 30.9.2008)

30. září 2008, 08:42
HRÁDEK/ Když stála Marie Lipowská u svého domu před více než osmdesáti lety, dívala se z vrchu na několik dřevěných chalup, které tenkrát tvořily Hrádek. Jen dvě byly zděné. Jelikož bydlí v místě zvaném Dziol, asi 640 metrů nad mořem, měla celý život dokonalý přehled o tom, jak se obec postupem roků mění a rozrůstá.

 

Marii Lipowské je nyní devětaosmdesát a na Dziolu se narodila. Její muž Fran­tišek oslavil devadesátku a pochází z Písku. Mají za sebou osmašedesát roků manželství. Oba však působí doce­la fit. Tvrdá práce a bydlení v horách utužily jejich kořínky.

Člověk z města by o jejich domově možná podotkl, že žijí na konci světa. Kdo je chce navštívit, musí vyjet klikatý­mi serpentinami vysoko do kopce a asi dvě stě metrů před rekreační chatou energetiky odbočit na úzkou lesní cestu. Když ji zvládne, čeká ho ještě zdolat za volantem rozlehlou louku, na jejímž konci se krčí dřevěné stavení.

Kráva, slepice a dřina na kousku pole, tak si vybavuje Marie své dětství v třicátých letech minulého století. Do školy pochodovala v zimě i v létě v doma šitých krbcích, což jsou boty podobné těm, v nichž dnes tancují folklorní soubory. K tomu měla suk­ni. „Kalhoty ještě tenkrát holky ne­nosily. Oblékly si je až někdy kolem roku 1950," podotýká.

Ze školy, kde se na střídačku učilo polsky a česky, šla rovnou pomáhat s hospodářstvím, pást krávy a pak brzo na kutě. Vůbec nebyl čas na­vštěvovat kamarádky nebo si s nimi hrát. Rodiče na tom byli stejně. Nebylo kdy chodit po návštěvách a ani peníze.

Elektřinu do Dziolu zavedli až v roce 1962. To se hned slavnostně pořizovala televize. „Do té doby jsme svítili tříska­mi z buku. Jakmile kousek odhořel, mu­sel se odlomit. Petrolej byl drahý. Jen v hospodách používali plynové lampy. Ty byly v Hrádku dvě," uvádí důchodkyně. K jídlu se na stůl nachystalo, co se urodilo. Zelí, brambory, pšenice v mléce či žito se špekem. Dole ve vsi provozoval soukromník jen malý obchůdek.

„Tatínek nebyl celý život u lékaře. Kdy­by ho potřeboval, musel by do Jablunkova. I obecní úřad v Hrádku byl jen malý kamrlík, kde úřadoval fojt - něco jako dnešní starosta. Vzpomínám jen, že vyplňoval porážkové listy. Přišla jsem za ním, že potřebujeme třeba prodat tele. Zrovna kopal na zahradě, vytáhl z kapsy od montérek kus papíru, napsal tam souhlas a šla jsem," vybavuje si Lipowská.

Snadné to tehdy lidé neměli ani, když jim někdo blízký zemřel. Ti, co neměli na rakev, zabalili nebožtíka do deky a snesli ho dolů do obce k autu. Někteří však s rakví putovali pěšky až do Jablunkova. Statní muži, kteří přišli na pohřeb, se jí chopili a šlo se v průvodu. „Pamatu­ji si na okamžik, kdy jeden z nosičů byl chromý, tíhu nevydržel a rakev upustil. Nebožtík se jim skutálel na cestu," říká důchodkyně.

Na Filipce, v místě kde je dnes hranič­ní kámen tří obcí, stála původní dřevěná hospůdka. Dračky do ní chodily v zimě škubat peří. „Tam mě to bavilo. U práce jsme si zazpívaly, vykládaly si příběhy, prostě příjemné odreagování od jedno­tvárného života. Také tam často čepova­li kyselé pivo, protože bez lednice nebylo jak ho chladit. Proto jsme si do něj lili sirup, z čehož vznikl docela dobrý ná­poj," vykládá Lipowská.

Lidé z okolí v té době pracovali v do­lech, v železárnách, v lese, někteří se vydávali do Ameriky. František Lipowski, s nímž má Marie tři děti, se s ní seznámil na hrčavské pouti. Při jedné z mála situací, kdy opustila hospodářství. Láska na první pohled způsobila, že po svatbě bez okolků vstával do práce ve čtyři hodiny ráno a šlapal hodinu z kopce na nádraží a po šichtě zpět. Smířil se i s tím, že v této horní části Hrádku je téměř neustále větrno a v zimě závěje až po střechu. Za celý život byla Marie jedenkrát v di­vadle na opeře a jedenkrát v kině. Dnes ji mrzí, že si nekoupila malý motocykl. „S ním bych se dostala častěji dál od chalupy," míní.             JANA PAŠTIKOVÁ