Dárečky pro Zakarpatskou Ukrajinu

9. ledna 2012, 16:39
1900 dárečků naložených do auta MAN a doprovodná posádka v Octavii vyrazila...

     1900 dárečků naložených do auta MAN a doprovodná posádka v Octavii vyrazila dne 28. 12. 2011 do Mukačeva na Zakarpatskou Ukrajinu. LADA, která již několik let vozila nedočkavou posádku na místo, si tentokrát řekla, že to vzdá (pokazila se a nešlo ji opravit) a proto musela nastoupit její náhrada v podobě Škody Octavia Combi.

     I přes deštivé počasí, byla cesta dobrá. Přechod přes hranice ve Vyšném Německém proběhl také překvapivě rychle a bez problémů. Dobrodružství na Ukrajině mohlo začít.
     Musím přiznat, že jsem tuto cestu chtěla absolvovat především proto, abych na vlastní oči viděla to, o čem jsem slyšela a co jsem také měla možnost vidět na fotografiích misionářů, kteří na Ukrajině pracují již několik let. Za těch pár dnů, co jsme tam byli, jsme toho sice moc neviděli, ale mně to stačilo. Zvláště mě oslovilo setkání s místními lidmi, jako Naďa a Fjedor z Mukačeva, Ivan s manželkou z Rudnikové Huty, Marie z Rachova a manžele z Bilenu. Jejich životní příběhy a nasazení pro službu potřebným mi stačil na to, abych věděla, že dárečky, které od nás dostanou k další distribuci, jsou skutečně v dobrých rukou. Není totiž v silách návštěvní skupiny, aby všechny dárečky rozdala. Proto si je vyzvedávají distributoři a rozvážejí na předem určená místa.

Střípky ze života Nadi, kterým jsem jako neznalá ukrajinského jazyka stačila porozumět.

     Víra v Ježíše Krista vedla tuto ženu, aby viděla kolem sebe ty, kteří potřebují pomoc. S manželem měli 5 děti a k tomu si přibrali z dětského domova dalších 6 děti. Setkali jsme se i s otcem, který měl adoptovaných 8 dětí. Adopce dětí je mezi křesťanskými rodinami docela běžná záležitost.

     Naďa s rodinou bydlela v bytě, který byl dost daleko od kostela, do kterého chodili. Neměli auto, proto chodili pěšky. Když si děti cestou stěžovaly, že nemají auto a jiní si jezdí v autech, a že ten a ten má to a to a oni to nemají, tak je Naďa napomínala, ať se nedívají na to, co mají druzí, ale ať se dívají kolem sebe a hledají žebráky a pak přemýšlejí o tom, jak jim pomoci. Dnes už i její děti mají své děti a k tomu adoptovaných dalších 3 – 5 dětí.
     Protože byt byl pro rodinu Nadi nevyhovující, modlila se: „Pane, pokud mi dáš dům, já ti slibuji, že se budu starat o potřebné“. Pán Bůh modlitbu vyslyšel, Naďa s manželem se pustili do stavby domu a svůj slib splnili. Celé přízemí domu tvoří velká jídelna s kuchyní a výdejnou jídel. A pro ty, kteří přišli z ulice špinaví, byla možnost se umýt ve sprše a pak si sednout čistý ke stolu. Protože nevařili během víkendu, připravovali pro strávníky potravinové balíčky, aby nestrádali.
     Dnes se Naďa, kromě jiného, věnuje rekreačnímu středisku. Toto středisko vybudovala s rodinou z ruin a organizují zde ozdravné pobyty pro děti, mládež i dospělé z černobylské oblasti.

     Podobné životní příběhy i nasazení jsem slyšela i od lidi již výše vyjmenovaných. A já pochopila, že nemusím vidět chudobu dětí a mládeže a dospělých na vlastní oči. Mně stačí, že jsem poznala takové lidi, jako Naďa a to je pro mě záruka, že balíčky, které jim předáváme, se dostanou tam, kde je jich skutečně potřeba. Navíc obdarovaní pokud chtějí, mohou rozbalovat i ten nejvzácnější dar jaký lidstvo dostalo a to je zvěst evangelia.
     A ještě jeden zážitek, který mnou docela otřásl. Byla to návštěva střediska v Jasinii. V bývalých kasárnách je vybudované „Středisko se sociální péčí“, kterému se skoro 30 let nikdo nevěnoval. Název píšu v uvozovkách, protože ke středisku v našich podmínkách to má skutečné hoooooodně daleko, ale na místní poměry je to super. Obyvatele jsou za ubytování a služby jim poskytované velmi vděčni. Nemusí být na ulici. V pokojích až 8 členných žijí pohromadě lidé mladí i staří, slepí i bez nohou, mentálně i jinak postižení. Světýlkem pro nás v tomto prostředí bylo to, když jsme viděli, s jakou radostí, nedočkavostí a vděčností si její obyvatele od nás dárečky přebírali. Velkým vyznamenáním a potěšením bylo, zvláště pro babičky, když se mohly s námi vyfotit. A tuto radost jsme jim velmi rádi rozdávali. Zde ještě chci připomenout sociální pracovnici Marii. Protože díky jejímu úsilí se situace ve středisku začíná viditelně, sice krůček za krůčkem, ale přece jenom měnit k lepšímu.

     Tak jak má vše začátek, má i vše konec. 1. 1. 2012 odpoledne jsme se vydali na zpáteční cestu domů obohacení o různé dojmy a zážitky. Všichni tři, Marta, Bronislav a René, kteří jsme na Ukrajinu jeli poprvé, jsme rádi, že jsme těch 5 dnů mohli takto prožít.
     Chtěla bych touto cestou moc poděkovat Vám všem v Hrádku ( církev SCEAV, církev CB, Obec Hrádek, Polská základní škola a Základní škola) za připravené balíčky nebo peníze, které jste věnovali na nákup balíčků. Díky tomu mohlo z Hrádku v letošním roce odjet 106 balíčků. Z toho 32 pro babičky a dědečky a 74 pro děti. Mimo to jsme mohli věnovat i částku sedm tisíc Kč, která byla získána na charitativní vánoční výstavě ručních prací na faře SCEAV.

     Prozpěvujte Bohu, pějte žalmy jeho jménu, upravujte cestu tomu, který jede pustinami. Hospodin je jeho jméno, jásotem ho oslavujte. Otec sirotků, obhájce vdov je Bůh v obydlí svém svatém. Žalm 68,5-6