Českou epizodu v životě polského premiéra W.Witose připomíná v Hrádku pamětní deska (HUTNÍK)

8. října 2003, 23:18

JABLUNKOV/HRÁDEK (bv) - Období emigrace trojnásobného polského ministerského předsedy Wincentyho Witose (1874 - 1945) v meziválečném Československu připomíná od minulé soboty odpoledne slavnostně odhalena v Hrádku a věnována tomuto přednímu politikovi a vůdčí osobnosti Polské strany lidové (PSL) pamětní deska. Je umístěna jen několik desítek metrů od dnešního sídla místního sboru Církve bratrské, kde našel Witos v začátcích svého pětapůlročního exilu v ČSR (září 1933 -březen 1939) útočiště v rodině Karola Kalety, tehdejšího zaměstnance Třineckých železáren a evangelického kazatele; jejím autorem je profesor Wiesław Bielak z Akademie výtvarných umění v Krakově. Slavnostnímu aktu, jemuž dopoledne předcházela v jablunkovské radnici vědecká konference na téma „Witosova emigrace", byli přítomni předseda Senátu České republiky Petr Pithart, místopředseda Sejmu Polské republiky Janusz Wojciechowski, předseda PSL a poslanec Jarosław Kalinowski, polský velvyslanec Andrzej Krawczyk, český generální konzul v Katovicích Josef Byrtus, senátor za KDU-ČSL Emil Škrabiš, starosta Hrádku Pavel Tomčala a další zástupci samospráv okolních obcí; početně zastoupeny byly zejména lidovecké organizace z Polska, mimo jiné z Witosovy rodné vesnice Wierzchosławice. Zvláště srdečně pak byli spoluorganizátorem akce Stanisławem Gawlikem z Coexistence a všemi zúčastněnými uvítáni expremiérova vnučka Joanna Steindel a jeho pravnuci. Wincenty Witos emigroval do Československa 28. záři 1933 poté, co byl jako odpůrce vládnoucí v Polsku sanace odsouzen k 18 měsícům vězení a ke 3 letům ztráty občanských práv. V době svého exilu se zdržoval především na Moravě, nejdéle pak v Rožnově pod Radhoštěm a v Teplicích nad Bečvou, kde se léčil, a také v Praze. Během svých cest na Těšínsko se zastavil mimo jiné v Konské, v Jablunkově, ve Vendryni či v dnešním hotelu Piast (dříve „Polonia") v Českém Těšíně. Z politického hlediska patřil v tehdejším Československu, jež se stálo útočištěm pro mnohé běžence ze států ovládaných nedemokratickými režimy, k nejprestižnějším exulantům. I když na emigraci, vyvíjel jako předseda polských lidovců i nadále politickou činnost a udržoval činorodé kontakty se svými českými a slovenskými protějšky z okruhu agrárních stran - Antonínem Švehlou, Janem Malypetrem, Rudolfem Beranem nebo Milanem Hodžou. Do Polska se vrátil po obsazení Československa německou armádou. Hranici překročil 31. března 1939 a jeho zpáteční cesta do vlasti vedla z Frýdku přes Žermanice. Petr Pithart ve svém vystoupení k Witosovu exilu mimo jiné řekl: „Staré úsloví říká, že v nouzi poznáš přítele. Jsem hrdý na to, že člověk v nouzi našel přátele právě v meziválečném demokratickém Československu." Wincentymu Witosovi je rovněž věnována výstava, kterou připravilo muzeum jeho jména ve Wierzchoslawicích a která je po celý říjen k zhlédnutí v polské základní škole v Hrádku.